Jak jsem osvobodil pivovar

reverend Kenneth S. Jones

U 16. obrněné divize Armády Spojených států amerických jsem sloužil jako divizní informační důstojník. V období výcviku v Americe to byla důležitá vzdělávací funkce. V době nasazení divize do bojů jsem zastával místo novináře. Oficiálně jsem byl členem velitelství, ale vlastně mě nikdo nekontroloval. Když jsem po příjezdu do Plzně zjistil, že jedna jednotka dostala rozkaz osvobodit pivovar, usoudil jsem, že by to mohly být zajímavé zprávy a připojil jsem se k ní. Nyní mě to opravňuje k prohlášení budoucím generacím, že jsem pomáhal osvobozovat pivovar. Němečtí vojáci, které jsme našli v objektu pivovaru, s nedočkavostí čekali, až se budou moci vzdát, a tak byla akce velice snadná.

Před osvobozováním Plzně jsme byli umístěni v Tachově, kde velitelství vyčkávalo na povel k boji. Někteří z vás určitě slyšeli o tom, že pro pobavení amerických vojsk v Evropě sestavil U. S. O. Tours programy s oblíbenými filmovými herci a herečkami a s hudebními skupinami. V tu dobu Tachovem projížděla Ingrid Bergmanová, známá filmová hvězda. Měla jet pobavit vojáky na Hitlerův obrovský stadion v Norimberku, ale ztratila se – dostala se o stovky mil dál. Přislíbili jsme jí při její cestě do Norimberku pomoc, ale ještě před tím jsem svolal improvizované setkání vojáků naší 16. obrněné divize, aby mohli strávit chvíli v její okouzlující společnosti. Netančila pro nás ani nezpívala, jen s námi hovořila svým rozkošným skandinávským přízvukem. Následující den jsme ji vypravili na další cestu. Měla svého vojenského řidiče, takže vše, co jsme pro ni udělali, bylo, že jsme jí na mapě vyznačili správnou cestu.

Po válce jsem se stal pastorem Jednotné metodistické církve a působil zde 37 let až do svého odchodu do důchodu v roce 1986. V roce 2000 jsem při odhalení památníku 16. obrněné divize před budovou banky v Plzni zjistil, že se právě na tomto místě nachází Jednotná metodistická církev. Proto jsme tam v neděli ráno šli na bohoslužbu. Pastor mne požádal, abych se skupinou dobrovolníků odstranil stupně pod řadami lavic v kapli, které tam byly instalovány během ruské okupace. V roce 2002 jsem tedy přijel z Ameriky s pěti muži a pěti ženami a podařilo se nám odstranit dřevěnou konstrukci, která nesla třináct řad lavic. Rusové používali kapli jako učebnu pro ruské vojáky. Protože jsme tam byli v neděli, pozvali mě, abych kázal věřícím, kteří se nyní těšili z kdysi krásné kaple. Když jsem církevnímu sboru oznámil, že jsem osobně osvobozoval pivovar, věřící začali spontánně tleskat uprostřed mé řeči. Něco takového se mi v celé mé kazatelské praxi nestalo.

Můj první dojem z poválečných Čech byl, že se dívám na nejkrásnější zemi, jakou jsem kdy viděl. Návrší pokrytá stále zelenými lesy tvořila pozadí pro pole s vlnícím se obilím, které sklízeli muži a ženy a nakládali je na vozy tažené koňmi. Bylo to jako obraz od malířského mistra z 18. století. Šedé výstupky žuly v obilí navíc působily jako zvýraznění vložená malířem, aby dosáhl dokonalosti. Díky představitelům Plzně jsem tuto krásnou zemi navštívil vícekrát, v letech 1995, 2000, 2002, 2005 a 2010.

Z knihy 500 hodin k vítězství/500 hours of victory autorského kolektivu Karel Foud, Milan Jíša, Ivan Rollinger