Přítel českého lidu

John Pershing Wakefield, příslušník 2. pěší divize

 

V den útoku na Pearl Harbor jsem ještě pracoval jako asistent na Státní univerzitě v Iowě. Poté jsem byl povolán k aktivní službě jako záložní důstojník v dělostřelectvu. Po desítiměsíčním výcviku byla naše 2. pěší divize převelena do hrabství Armagh v Irsku. V květnu 1944 byly naše jednotky umístěny v Cardiffu ve Walesu. 7. června téhož roku jsme zahájili útok na pláži Omaha ve francouzské Normandii. Neměli jsme pochyb o tom, že jdeme bojovat za svobodnou Evropu. S jistotou jsme věřili, že většina evropských národů se stala obětí a trpěla pod tyranií nacistického režimu Adolfa Hitlera. Ale k našemu překvapení evropské přijetí při osvobozování Normandie vypadalo poněkud jinak.

Britové, naši dlouholetí a nejlepší spojenci, nás považovali za nechtěné příbuzné. Představovali jsme si, že Francouzi k nám budou uctivější, neboť jsme osvobozovali jejich zemi, ale často tomu tak nebylo. Když jsme postupovali Německem, lidé k nám byli neochotní a skeptičtí a měli určitý strach z našeho chování.

Po vítězství v bitvě u Lipska jsme dostali rozkaz zastavit palbu, další postup a čekat na setkání s Rusy. Stáli jsme asi půl hodiny cesty od Berlína a po dlouhém čekání, aniž jsme spatřili jediného ruského vojáka, jsme byli v noci odveleni do sousední země. Když jsme se zastavili, dostali jsme se na dostřel od jižního předměstí Plzně.

Většina z nás sotva kdy slyšela o této malé zemi v srdci Evropy. O národu pracovitých, zdravých, inteligentních a věřících lidí s vlastním jazykem a kulturou podobnou té naší. Když jsme vyjeli na nákladních vozech z jihozápadní československé hranice k Plzni, uvědomovali jsme si, že jsme skutečně mezi opravdovými přáteli. Mezi lidmi, kteří oplývají úctou, láskou a porozuměním jednoho ke druhému. Vládla zde skutečně srdečná atmosféra.

Nejlepším zakončením naší strastiplné cesty od pláže Omaha přes Normandii, Brest a Německo bylo osvobození části Československa. Poznali jsme, že rychle nabytá úcta a důvěra k nám je opravdová, neboť nás naši přátelé bez váhání ubytovali ve svých domovech. Na rozličných slavnostních obědech, přehlídkách, tanečních večírcích jsme se společně radovali z velkého vítězství. Byli jsme si vědomi, že jediným světlým bodem naší těžké bojové cesty Evropou bylo Československo.

Z knihy 500 hodin k vítězství/500 hours of victory autorského kolektivu Karel Foud, Milan Jíša, Ivan Rollinger