Radniční listy: Veterán Joseph Thurmond: Už dlouho jsem se chtěl vrátit do Čech

Hostem Slavností svobody bude muž, který za druhé světové války prošel Evropou od Normandie až do západních Čech

Plzeňské oslavy konce druhé světové války a osvobození města spojeneckými vojsky – Slavnosti svobody – mají letos hostit přímého účastníka bojů druhé světové války Josepha Thurmonda. Do Plzně má přijet jen několik dní poté, co v dubnu oslaví své 100. narozeniny. Byl členem 94. pěší divize. Do války vstoupil v únoru 1945. Prošel boji v Porýní (Düsseldorf apod.) a střední Evropě. Do Československa, konkrétně západních a jihozápadních Čech, se jeho 94. pěší divize dostala v červnu 1945. Vykonával strážní službu, například v Klatovech či Střelských Hošticích.

Co vás vedlo k tomu, že jste se v roce 2026 rozhodl přijet do České republiky na plzeňské Slavnosti svobody?

Chtěl jsem znovu navštívit všechna místa, kde jsem během války sloužil – od Francie přes Německo až po Českou republiku – a podívat se, jak se změnila. Na dobu, kdy jsem byl v tehdejším Československu, mám hezké vzpomínky. Potkal jsem laskavé rodiny, které mě hostily a snažily se mě ve volném čase naučit svůj jazyk. Na místa, kde jsem sloužil, jsem se chtěl podívat již dlouhou dobu. Také jsem chtěl vidět, jakého pokroku vaše země od doby válečné zkázy dosáhla.

Byl jste v Evropě od konce druhé světové války?

Ano, byl. Před dvěma lety jsem se se synem zúčastnil oslav 80. výročí vylodění v Normandii. Navštívili jsme dokonce několik měst a míst, kde jsme se v roce 1945 vylodili po cestě z anglického Liverpoolu. Byla to velmi silná zkušenost. V téměř sto letech mi ta cesta pomohla oživit vzpomínky, připomenout si, kde jsem byl a s kým jsem sloužil.

Je pro vás náročné podnikat dlouhé cesty do Evropy?

Pro mě je důležité tyto cesty absolvovat, dokud mohu a jsem schopný si to užívat. Dokud jsem schopný cestovat a užít si to. Proto jsem se rozhodl vypravit se i do vaší země. Rád bych také našel odpovědi na otázky, kde jsem tehdy vlastně byl. Kvůli jazykové bariéře jsem často nevěděl, kam mě armáda vlastně poslala.

Když jste byl povolán do války, nebylo vám ani devatenáct let. Jak jste tehdy žil?

Vyrůstal jsem v západní části Kentucky. Abych pomohl uživit rodinu, musel jsem školu opustit po šesté třídě – kácel jsem tak dřevo na podpěry do uhelných dolů. V šestnácti letech jsem začal pracovat v Indianě pro společnost International Steel a bydlel jsem u svého nevlastního bratra. Byl jsem v odborech a nedávno jsem za dlouholeté členství obdržel ocenění za 84 let práce. Započítali mi do toho i roky, které jsem strávil v armádě během druhé světové války.

Ve válce jste se zúčastnil bojů v Porýní a střední Evropě. Co jste v posledních týdnech války vy a další příslušníci divize zažívali?

Neustále jsme cestovali většinou v zadních částech nákladních aut a ve vlakových vagonech. Měl jsem pocit, že jsme ujeli tisíce kilometrů. Přesouvali jsme se mezi bojišti, často jsme přijížděli právě jako posily, než nás poslali dále. Když jsme dorazili na místo, měl jsem pocit, že mám rozlámané celé tělo. Bylo to fyzicky velmi vyčerpávající období.

Do Československa jste přišel jako voják krátce po skončení války. Jaké byly vaše úkoly a jak na svůj pobyt vzpomínáte?

Vyhledávali jsme úkryty nepřátel, ničili zbraně, likvidovali nevybuchlou munici, zasypávali krátery po výbuších a zajišťovali zajatce, kteří byli následně převáženi do větších zajateckých táborů. Působili jsme ve městech západního Československa, jako jsou Klatovy nebo Střelské Hoštice. Na konci roku 1945 jsem byl převelen k 51. signálnímu sboru u Mnichova, kde jsem hlídal a doprovázel německé zajatce a dohlížel na jejich práci při odklízení trosek.

Navázal jste během války nějaká přátelství? Několik přátel jsem měl, ale byl jsem oddělen od své původní jednotky poblíž Le Havru ve Francii. Tehdy jsem byl převelen ke 3. armádě a k 94. pěší divizi. Kvůli tomu jsem ztratil kontakt smuži, se kterými jsem narukoval a absolvoval výcvik.

Jaké bylo vaše povolání po návratu z války? Můžete nám říct něco o své rodině?

Po propuštění z armády jsem se vrátil do Evansville v Indianě a začal znovu pracovat. V květnu roku 1947 jsem se oženil s dcerou našeho pastora z dětství, vzali jsme se ve stejný den, kdy dokončila střední školu. Měli jsme čtyři děti a prožili jsme spolu dlouhý a šťastný život. Byli jsme manželé téměř 78 let. Když moje žena zemřela, chybělo k tomuto výročí jen 17 dní.

foto: Jan Horsky